02) Slovo kapitána
Zamyšleně se zahleděl na svou dceru. Na tvářích se jí ještě leskly zaschlé slzy. Byla tak drobounká. Když ji držel v náručí, téměř ji necítil.
Co jen si teď počne? Tady! Na válečné lodi! To přece není místo pro děvče. Proč jen mu Bůh raději nenadělil syna…
Dívala se na něj uplakanýma očima. Viděl v nich strach, smutek, ale také ždibec naděje.
Slíbil otci O’Dowdovi, že se o ni postará. Slíbil to své ženě ve svém posledním dopise. Tehdy nevěřil tomu, že by k tomu kdy došlo. Teď mu Bůh ženu vzal. Bez varování. A on musel dostát svému slibu.