47) Smíření
Frances se opírala o zábradlí a upírala oči do noci. Z dělové paluby se nesly rozjařené hlasy námořníků.
„Ty se nepřidáš?“ ozval se za ní Tom.
„Není mi do zpěvu.“
Pořád viděla Jednookého Johna. Mrtvého. Stejně jako mnoho dalších. Pořád viděla Roba. Spoutaného. Tušila co ho čeká...
„Jsem psanec, Tome... nikam nepatřím. Ani k vám, ale ani k nim...“
Kývla hlavou směrem k pobřeží.
Nevěděl co říct. Změnila se. Ale ať to způsobilo cokoli, pořád to byla Frances. Jejich malá, pihovatá Frances. Podal jí hrnek s teplým grogem. Ještě se z něj kouřilo.
„Patříš k nám, Fanny...“
Nejistě se usmála.