66) Polední žár
Polední slunce nemilosrdně žhnulo. Ani plachta už nechránila před jeho paprsky. Elliot se nespokojeně zavrtěl a zamžoural ke všudypřítomnému nepříteli, až se mu udělaly mžitky před očima. Unaveným pohledem sklouzl ke kormidelnické lavičce. Bocman Ludlow držel směr už jen ze zvyku. Kolem hlavy měl omotaný šátek a po tvářích mu stékal pot. Vedle něj seděla slečna Doyleová. Bez kabátu jen v potrhané, špinavé košili. Pod očima se jí rýsovaly hluboké kruhy. Ve tváři měla strhaný, nemocný výraz. Přesto nepřestávala sledovat obzor. Teprve teď si Elliot uvědomil, že na rozdíl od něj ti dva ještě nezamhouřili oka. A vedro bylo spalující...