Dítě štěstěny
Pár lodí se znaveně pohupoval na ocelové hladině v mrtvém tichu. Burácení děl už dávno ustalo stejně jako zvířecí ryk námořníků, ale hustá clona kouře stále halila paluby jako pohřební rubáš. Cáry plachet visely ze zlámaných ráhen v němé připomínce přestálého boje.
Kapitán Robert Doyle ze Skřivánka přeskočil na palubu Sarcelle, štíhlého korzárského škuneru, a pozorně si svou kořist prohlížel. Paluba byla pokrytá vrstvou dubových třísek a strženým lanovím. Podrážky kapitánových jezdeckých holínek se smekaly po kalužích krve. Těla padlých ještě nestačili odklidit.
Jeho muži z abordážní skupiny ho mlčky sledovali pohledy, ve kterých se mísila únava s radostí z vítězství. Po dlouhých dnech pronásledování korzára konečně dopadli a čekala je zasloužená odměna.
Už se chystal sestoupit do podpalubí, kam měli odvést zajatce, když se z přídě ozvalo zavolání.
„Pane!“ Byl to hlas košaře Bena Harveyho. Stín úzkosti v tom jediném slově ho přinutila otočit se. Mladý námořník se k němu hrnul s pobledlou tváří.
„Co se stalo, Harvey?“ zeptal se kapitán. Mladík ho však místo odpovědi popadl za rukáv a neomaleně ho vlekl na příď. Překročil postavu, která ležela zhroucená přes přeražené ráhno, a pak jeho zrak padl na siluetu jeho nejstaršího podporučíka Toma Martina. Kabát měl černý od střelného prachu, levý rukáv natržený a nad něčím se skláněl.
Když si všiml velitele, vzhlédl. V bezbarvé tváři měl vepsaný smutek a strach a v zakrvácených dlaních svíral hlavu jeho dcery. Kapitánovi zatrnulo.
„Co se stalo?“ zopakoval otázku a už nezakrýval vlastní obavy.
Tom se marně snažil zachovat klid.
„On ji zabil,“ vyhrkl a rukou máchl rukou k tělu zjizveného muže, které leželo opodál.
Při těch slovech by se v kapitánovi krve nedořezal. Pohledem sklouzl na bezvládnou postavičku v modrém kabátě a opojný pocit vítězství, který mu ještě před chvílí proudil v žilách, vystřídal čirý děs. Hlas mladého důstojníka téměř nevnímal.
Skoro svou dceru nepoznával. Dětský obličej měla bílý, přes levou tvář se jí táhla ošklivá, rozšklebená rána a ryšavé vlasy měla na temeni slepené krví.
„Fanny,“ vydechl, jakoby nemohl uvěřit tomu, co vidí, a klesl na kolena. Tom opatrně položil dívčinu hlavu, když ji kapitán sevřel v náručí. Na okamžik se zastavil čas.
A pak se náhle pohnula. Přivřenýma očima zamžourala na tvář svého otce.
„Ta.. tati? Proč nemám křídla?“ zeptala se zastřeným hlasem.
Kapitán zalapal po dechu. Vzápětí však našel ztracenou rovnováhu i rozhodnost.
„Tiše, Fanny. Teď nemluv. Pane Martine,“ obrátil se na mladíka, který jen nevěřícně zíral. „Odneste ji k panu Dobblerovi!“
Tom chvatně přikývl. Byl přesvědčený, že zjizvený obr Frances zabil. Vždyť viděl, jak ji srazil k zemi. Nevěřil, že by takovou ránu přežil dospělý chlap, natož dítě.
„Racci mají vždycky křídla,“ zamumlala, zatímco se snažila zaostřit.
„Ty přece nejsi racek, Fanny,“ pousmál se stále ještě vyplašený Tom, když ji zvedal do náručí.
***
Podpalubí Skřivánka čpělo potem, krví a všudypřítomnou vlhkostí. Tlumené tepání tesařských seker z paluby se mísilo se sténáním raněných. Písek skřípěl kapitánovi pod nohama, když procházel mezi řadami těch, kteří neměli to štěstí, aby z boje vyvázli bez zranění. Většina z nich patřila k posádce Sarcelle, ale mezi cizími tvářemi zahlédl i svého bocmana a několik vlastních mužů.
Frances našel na samém konci marodky. Ležela v závěsném lůžku, hlavu měla ovázanou pruhem plátna a ránu na tváři jí pan Dobbler umně zašil. Zdálo se, že spí. Když však přišel blíž, zamžourala do šera a pokusila se posadit. Silná paže jejího otce jí v tom zabránila.
„Tys nám dala, Fanny,“ pronesl zvolna. „Jak se cítíš?“
„Bolí mě hlava,“ přiznala. „Proč se Skřivánek tak houpá? Ona je bouře?“ zeptala se malátně.
Zavrtěl hlavou.
„Měla by sis odpočinout.“
Výjimečně neodporovala a zavřela oči.
Z provizorní ošetřovny se vynořila postava doktora Dobblera. Otíral si ruce do zakrvácené zástěry.
„Nebojte, pane,“ oslovil kapitána. „Měla štěstí. Ale nějakou dobu si poleží.“
Kapitán věděl, že se ho felčar nesnaží uchlácholit. To neměl ve zvyku, pokaždé mu nalil čistého vína a kapitán mu za to byl vděčný. Přesto hrůzu okamžiků na přídi Sarcelle odplavoval nesmělý pocit úlevy jen váhavě. Stačilo jen málo a jeho dcera mohla ležet mezi těmi, které na palubě zašívali do hamak s dělovými koulemi u nohou.