Kocovina
Tom se vypotácel na ulici. V obličeji měl zelenkavý nádech, šátek uvázaný nakřivo a knoflíky u kabátce zapnuté na přeskáčku. Opřel se o studenou stěnu protějšího domu, zatímco Frances, která vyšla za ním, zůstala stát na kraji ulice s rukama založenýma na prsou v nesouhlasném gestu.
„Takhle se zřídit,“ zavrtěla hlavou a aniž by čekala na svolení, začala mu upravovat pomuchlanou uniformu. „Kvůli nějaký slečince,“ špačkovala, ale za nazlobeným hlasem se skrývala upřímná starost. „Takhle se nemůžeš vrátit na loď. Musíš to rozchodit.“
Popadla ho za rukáv a táhla ho tmavou ulicí. Jejich kroky se odrážely od kamenné dlažby, když ho vedla směrem k přístavu. Bylo už dlouho po půlnoci a ulice zely prázdnotou. Vyplašili jen pár hladových krys, které mezi odpadky hledaly něco k snědku, a jednu vyhublou prašivou kočku, která s rozčileným mňoukáním zmizela ve stínech. Nikde se nemihlo světlo lampy ani lojové svíčky. Jen tmavá okna slepě sledovala jejich postavy.
Šli nazdařbůh, co noha nohu mine, dokud je úzké uličky nevyvedly k přístavu. Na klidné hladině zálivu se rýsovaly siluety lodí, z jejichž zádí do tmy pomrkávaly lucerny. Jakmile minuli ztichlé nábřeží, zamířili ke kamennému valu přístavní hráze. Na jejím konci se posadili na oblé balvany a Tom sevřel hlavu v dlaních. V obličeji byl stále nezdravě pobledlý.
Frances se zadívala na moře. Mezi mraky nesměle vykukoval srpek měsíce, který drobné vlnky zdobil stříbrnými penízky.
„Chtěl jsem si ji vzít,“ zahuhlal Tom. „Tohle bylo pro ni. Po mamince,“ vylovil z kapsy malý prstýnek a podal ho Frances. Prohlížela si ho ve slabém měsíčním světle. Byl to jemný kroužek z bledého zlata, do kterého byl vsazený nevelký kamínek. Ke slečně Elizabeth by se hodil.
„Tak proč jsi jí ho nedal?“ zeptala se, sotva mu prstýnek vrátila. Věděla, že si drobnou tmavovlásku s kurážným pohledem namlouval už pěkných pár týdnů. Vídala je, jak se prochází po nábřeží.
„Chtěl jsem. Byl jsem tam předevčírem. Ani mě nepřijala,“ svěsil hlavu. „Po sluhovi vzkázala, ať už nechodím.“ Na okamžik se odmlčel a zhluboka se nadechl. Frances mu podala polovinu svraštělého citronu. „Námořník jí není po chuti. Prý si bude brát nějakého lorda.“ Zarazil se ve své litanii. „Kdes sebrala citron?“
„Pozornost od tvý sestry,“ ucedila. „Ráno jí půjdeš poděkovat.“ Zabodla mu prst do hrudi. „Jinak by ses ještě teď válel s tou courou a pak by tě nejspíš našli okradenýho někde ve stoce. Co tě to u všech rohatejch vůbec napadlo léčit si srdcebol v hampejzu, kam se i lotři bojí?“
Tom neodpověděl. Nechal Frances vysoptit, zatímco zkroušeně žvýkal citron. Do tváře se mu pomalu začínala vracet barva.
„Byl jsem hlupák,“ pronesl po chvíli zvolna. Od moře se zvedl závan chladného vzduchu.
„Zamilovanej a zhrzenej. To je ještě horší. Pojď. Nebudeme tu sedět celou noc,“ zavelela Frances. Podala Tomovi ruku a s potměšilým úsměvem ho vytáhla na nohy. „Měl by ses jít vyspat.“
Dovedla ho až molu, kde na něj čekal jeho člun. Námořníci ho přivítali s potutelnými pohledy, ale žádný z nich nic neřekl. Frances počkala, než jí člun zmizel z očí, a pak se vydala k vlastní bárce, aby ji odvezla k její lodi.