Návrat aneb jak to bylo dál
Tržiště nedaleko nábřeží se po ránu podobalo včelímu úlu. Mezi stánky, které stály nalepené jeden vedle druhého, se hemžila pestrá směsice lidí různého stavu i povolání. Služebné z městských domů s bílými čepci na hlavách a velkými koši chvátaly od stánku ke stánku, aby do kuchyně včas donesly čerstvou zeleninu nebo kus masa. Trhovci halasně vychvalovali své zboží, předháněli se jeden před druhým nebo na známý popěvek spustili kramářskou písničku, aby přitáhli zákazníky. Ženské si vyměňovaly novinky, zatímco vším tím mumrajem se po dvojicích prodírali vojáci, kteří měli za úkol pouštět hrůzu na umouněné zlodějíčky ve špinavých hadrech. Jejich lačné oči však přitahovaly spíš křivky kolemjdoucích žen a dívek než hladoví výrostci s vlčími pohledy, kteří se skrývali ve stínech úzkých uliček a čekali, až se postavy v červených kabátech ztratí v davu.
Nikdo si nevšímal vytáhlého mladíka v krátkém modrém kabátu, který se vynořil z uličky ústící na náměstí od přístavu. Nebylo mu víc než osmnáct nebo devatenáct let, ale tvář měl zčervenalou od slunce a rozložitá ramena i ztvrdlé, mozolnaté dlaně prozrazovaly, že mu důstojnickou uniformu nepřinesly známosti jeho rodiny, ale musel si ji vysloužit vlastníma rukama i notnou dávkou štěstí.
Námořník se proplétal zástupy lidí a pozorně si prohlížel obličeje kolemjdoucích i trhovců, jakoby někoho hledal. Obešel už téměř celé náměstí a v jeho tváři se objevil stín smutku a zklamání. Už se zdálo, že se vydá zpět k přístavu, když jeho zrak padl na malý stánek, který se krčil v rohu tržiště. Nikdo u něj nevychvaloval kvalitu zboží, ale šířila se od něj lákavá vůně kouře smísená s pronikavým pachem čerstvých ryb.
Za pultem stála žena zahalená do vlněného plédu. Nebyla stará, ale zpod čepce jí do unavených očí spadal pramen vlasů šedý jako dešťové mraky, a hluboké vrásky starostí přidaly její tváři léta, která neprožila.
Mladík se k rybářce prodral.
„Dobrý ráno, madam,“ pozdravil ji. „Nenašla byste kousek uzený ryby pro hladovýho námořníka?“ Z kapsy vylovil stříbrnou minci.
„Dobrý ráno, mladej pane,“ odpověděla. „Sledě nebo...,“ zarazila se v půli věty a vytřeštila na námořníka oči. Napůl v leknutí zvedla ruku k ústům.
„Proboha,“ vydechla, když opět našla ztracenou řeč. „Roberte! Jsi to ty?“ zeptala se, jakoby nevěřila vlastním očím.
V námořníkově ošlehané tváři se rozlil vřelý úsměv. Přikývl.
„Jsem to já, mámo.“
Nebránil se, když ho bez ohledu na zvědavé pohledy sevřela v náručí. Opětoval její srdečné objetí a hodnou chvíli nikdo z nich nepromluvil, jako by ten tichý okamžik vzájemné blízkosti mohl nahradit roky odloučení.
Nakonec však své sevření uvolnila, otřela si oči drsnou dlaní a upřeně se na svého syna zadívala. Pamatovala si chlapce sotva odrostlého dětským létům.
„Vyrostl jsi,“ řekla, když si ho pořádně prohlédla a pohladila ho po oholené tváři. „Ještě včera jsi byl chlapec a už je z tebe mužskej. Co jsi celou tu dobu dělal? A co to máš u všech všudy na sobě?“ Mezi prsty mnula rukáv kabátce.
„To je na dlouhý vyprávění, mámo,“ usmál se.
Po letech se vrátil domů a to bylo nad všechny pocty světa.