Z ptačí říše
Na podlouhlém ostrůvku si v dutině staré vrby postavil hnízdo pár sýkorek koňader. Měly odsud pěkný výhled na řeku, která se líně vlnila mezi travnatými břehy, a všude kolem bylo plno dobrot do zobáčku pro hladovou drobotinu.
Patero holátek se hlasitě dožadovalo svého přídělu a jejich rodiče si div křidélka nestrhali, aby je nakrmili. Od ranního kuropění do západu slunce poletovali sem a tam a sháněli vypasenou housenku nebo masitého pavouka, zatímco věčně žebrající mláďata rostla a sílila.
Brzy jim vyrašilo načechrané peří a jednoho teplého letního dne nejodvážnější sýkoráček vykoukl ven z dutiny. Zamrkal korálkovýma očkama, protože poprvé v životě viděl slunce. Hřálo a šimralo ho po peříčkách. Váhavě zatřepal slabými křídly, ale nakonec se osmělil, zacvrlikal a vyskočil do světa.
Jeho sourozenci se nad lehkovážností svého bratříčka rozčileně čepýřili, ale vzápětí i oni sebrali odvahu a jeden po druhém opustili bezpečí hnízda.
Zvědavá mláďata se předháněla v tom, které z nich doletí dál či výš, hašteřila se o ta nejlepší sousta a se zájmem pozorovala tlupu podivných dvojnožců, kteří si na louce nad řekou stavěli pestrobarevná hnízda. Kurážný sýkoráček si nejednou troufl opustit bezpečí vrbových haluzí, aby si ty zvláštní příbytky i jejich obyvatele lépe prohlédl.
Marně ho maminka varovala, ať nelétá příliš daleko. Nezvedný synek na ni nedbal. Pouštěl se stále dál na louku. Hopsal mezi dvojnožčími hnízdy, tu okusil kousek zapomenutého oběda nebo si prohlížel obrovité žluté a červené lusky, na kterých se dvojnožci pouštěli na řeku. Jindy ho zaujala skupina hrajících si mláďat.
Jednoho dne si všiml, že se mláďata shromáždila kolem několika velkých dvojnožců a zaujatě je poslouchala. Sýkoráček jim nerozuměl, ale chtěl je lépe poznat, a tak poslouchal s nimi. Byl tak zaujatý, že si ani nevšiml plížícího se soumraku. Když už se téměř setmělo, vydali se malí dvojnožci kamsi do hlubin ostrova. Sýkoráček se pustil za nimi.
Přeletoval z keře na keř, dokud tma nezhoustla tak, že neviděl ani na špičku zobáčku. Najednou na něj padl strach. Byl sám, bez sourozenců, daleko od rodné vrby, a kolem něj se prostírala jen černočerná tma, ze které se ozývaly neznámé burácivé hlasy. Už mu nepřipadaly zajímavé, ale děsily ho. Vystrašeně se přitiskl k větévce.
Nejraději by se vrátil zpátky domů, ale na nebi nezamrkala ani hvězdička, aby mu posvítila na cestu. Tak jen nešťastně seděl ve vrbovém mlází a čekal, až ty strašidelné hlasy utichnou a tma odejde.
A skutečně odešla. Znenadání se nebe rozzářilo bílým světlem. Nebylo to teplé světlo slunce, které se každé ráno rodilo na východě a tatínek ho vítal radostným trylkováním, ale cizí chladná záře. Přesto v sobě malý sýkoráček sebral poslední střípky odvahy a s prvními kapkami deště se vydal na zpáteční cestu.
***
Druhý den vzduch voněl deštěm, oblohu barvila kouřová šeď a rozverný vítr si hrál s pocuchanou hlavou letité vrby. Skupinka dětí sbírala polámané větvičky, které noční bouřka roznesla po louce, když se z jejich středu ozvalo překvapené zavolání. Malý hošík s čelenkou z ostřice zvedl z kaluže polámané, zmoklé tělíčko sýkorčího mláděte.